K čemu to je? Receptivní a expresivní určování funkce předmětu v rozvoji řeči

Receptivní určování funkce předmětu

Receptivní určování funkce předmětu znamená, že dítě rozumí otázce nebo pokynu a dokáže správně ukázat, vybrat nebo přiřadit předmět podle jeho funkce. Dospělý se například zeptá: „Čím stříháme?“ a dítě ukáže na nůžky. Nebo dostane několik obrázků a má vybrat, čím si čistíme zuby.

Dítě v této situaci nemusí odpovídat slovně. Stačí, že porozumí významu otázky a vybere správnou možnost. Právě proto je receptivní rovina vhodným výchozím bodem u menších dětí, u dětí s opožděným vývojem řeči nebo u dětí, které zatím nemluví plynule.

Receptivní úkoly mohou vypadat například takto:

• „Ukaž, čím se češeme.“
• „Podej mi obrázek toho, čím pijeme.“
• „Najdi, co používáme, když prší.“
• „Vyber, čím zametáme.“
• „Co potřebujeme na kreslení? Ukaž.“

U těchto úkolů je důležité sledovat také obtížnost. Výběr ze dvou předmětů je pro dítě jednodušší než výběr z velké skupiny obrázků. Pokud dítě úkol nezvládá, nemusí to hned znamenat, že funkci předmětu nechápe. Úkol pro něj může být náročný množstvím podnětů, formulací otázky, slabší zkušeností s daným předmětem nebo menší pozorností v dané chvíli.

Expresivní určování funkce předmětu

Expresivní určování funkce předmětu znamená, že dítě samo slovně vyjádří, k čemu předmět slouží. Dospělý se například zeptá: „K čemu je lžíce?“ a dítě odpoví: „Na jídlo.“ Později může odpověď rozšířit: „Lžící jíme polévku.“ nebo „Lžíce je na nabírání jídla.“

Tato rovina je náročnější než pouhé porozumění. Dítě musí nejen chápat význam otázky, ale také vyhledat vhodná slova, uspořádat je a vytvořit odpověď. Potřebuje k tomu aktivní slovní zásobu, schopnost formulace a určitou gramatickou úroveň.

Velkou roli zde mají slovesa. Dítě se neučí pouze názvy předmětů, ale také činnosti, které s nimi souvisejí: stříhat, psát, pít, jíst, zametat, čistit, česat, vařit, měřit, lepit, otevírat, zavírat, svítit nebo chránit se. Právě slovesa jsou pro mnoho dětí náročnější než podstatná jména, přitom jsou pro běžnou komunikaci velmi důležitá.

Expresivní otázky mohou znít například takto:

• „K čemu je kartáček?“
• „Co děláme s nůžkami?“
• „Na co používáme hrnek?“
• „K čemu potřebujeme klíč?“
• „Co se dělá s tužkou?“

Odpovědi dítěte mohou mít různou úroveň. U začínajícího dítěte může být správná i jednoslovná nebo velmi krátká odpověď: „zuby“, „stříhat“, „pití“. Postupně dítě vedeme k přesnějším formulacím: „Kartáček je na čištění zubů.“ „Nůžkami stříháme papír.“ „Z hrnku pijeme.“ Není nutné hned vyžadovat dokonalou větu. Důležitější je nabídnout dítěti správný jazykový model a postupně odpověď rozšiřovat.

Jak postupovat při nácviku

Při nácviku je vhodné postupovat od jednoduššího ke složitějšímu. Nejprve dítě předměty poznává a používá v reálných situacích. Potom je vybírá podle funkce. Následně odpovídá jedním slovem nebo krátkým spojením. Teprve později tvoří celé věty a dokáže funkci předmětu vysvětlit přesněji.

Postup může vypadat například takto: dítěti ukážeme skutečný předmět, třeba hřeben, a spojíme ho s činností: „Hřeben. Češeme vlasy.“ Potom dítě vybírá z více předmětů: „Čím se češeme?“ Když to zvládá, ptáme se: „K čemu je hřeben?“ a nabízíme odpověď: „Hřeben je na česání.“ U starších nebo jazykově zdatnějších dětí můžeme otázky dále rozvíjet: „Co všechno můžeme česat?“ nebo „Kdo používá hřeben?“

Nejprve volíme běžné a jednoznačné předměty, které dítě zná z každodenního života: lžíci, hrnek, kartáček, postel, boty, tužku, nůžky, klíč, mýdlo nebo ručník. Až později zařazujeme předměty méně časté nebo takové, které mohou mít více funkcí.

U některých předmětů je dobré počítat s tím, že mohou mít více správných odpovědí. Papír může být na kreslení, psaní, skládání i balení. Deka může sloužit k přikrytí, hraní nebo vytvoření domečku. Deštník může chránit před deštěm, ale v některých situacích také před sluncem. Dospělý by proto měl sledovat, zda odpověď dítěte dává smysl, ne pouze to, zda odpovídá jedné předem očekávané možnosti.

Proč pracovat i se skutečnými předměty

Obrázkové karty jsou při rozvoji řeči velmi užitečné, ale neměly by být prvním ani jediným způsobem práce. Dítě nejprve potřebuje reálnou zkušenost s předmětem a činností. Když skutečně drží kartáček, čistí si zuby, zametá smetákem nebo odemyká klíčem, propojuje slovo, předmět, pohyb a význam.

Toto propojení podporuje porozumění i vybavování slov. Dítě se neučí pouze odpovědět na otázku u obrázku, ale chápe, jak se daný předmět používá v běžném životě. Právě běžné situace jsou pro rozvoj funkční komunikace velmi důležité.

Určování funkce předmětu lze proto přirozeně zařadit do každodenních činností. Při oblékání se můžeme ptát: „Co si dáme na nohy?“ Při jídle: „Čím budeme jíst polévku?“ Při kreslení: „Co potřebujeme na kreslení?“ Při úklidu: „Čím utřeme stůl?“ Takové otázky mají pro dítě jasný kontext a vycházejí z konkrétní situace.

Teprve poté zařazujeme obrázkové karty. V této fázi pomáhají dítěti zobecnit nabyté zkušenosti, přenést je do práce s obrázkem a postupně je aktivně vyjádřit řečí. Obrázek už pak není odtržený od reality, ale navazuje na něco, co dítě zná, zažilo a dokáže si spojit s konkrétní činností.