Zákaznická podpora:604547961info@logosik.cz

Největší mýtus výzdoby třídy?

Že když děti pravidla samy vymyslí, budou je automaticky respektovat.

Na Logošíkovi najdete různé podoby třídních pravidel — některá jsou už hotová, jiná jsou připravená k doplnění, aby si učitel mohl zvolit vlastní formulace nebo je dotvořit společně s dětmi. A právě tady se často objeví otázka: Není lepší, když si děti pravidla vytvoří úplně samy? Nemusí být.

Abychom si ukázali, jak lze pracovat i s hotovou sadou, vezměme si jako příklad pastelky s pravidly. Každá pastelka představuje jedno očekávání, například Naslouchám ostatním, Požádám o pomoc, Uklízím po sobě, Napravuji své chyby nebo Chovám se laskavě. Pravidla jsou tedy připravená předem. To z nich ale nedělá pouhou výzdobu ani něco, co je dětem násilně vnuceno. Rozhodující není, kdo větu napsal. Rozhodující je, jak s ní učitel pracuje.

Největší mýtus výzdoby třídy?

Hotové totiž neznamená špatné.

Některá pravidla vycházejí přímo z odpovědnosti dospělého za bezpečné a fungující prostředí. Učitel nemusí s dětmi hlasovat o tom, zda si mají ubližovat, zda mají respektovat druhé nebo zda se mají po práci podílet na úklidu. Může tato pravidla stanovit a zároveň dát dětem dostatek prostoru, aby o nich přemýšlely, ptaly se a říkaly svůj názor. Je dokonce poctivější říct:

„Ve třídě budeme mít tato základní pravidla. Pojďme společně zjistit, co přesně znamenají a co nám pomůže je dodržovat,“ než děti nenápadně vést k předem připraveným odpovědím a potom tvrdit, že si pravidla vymyslely samy.

Společná tvorba pravidel totiž nemusí být vždy tak společná, jak se zdá. Často mluví hlavně několik pohotových dětí, zatímco ostatní přikyvují, mlčí nebo se do rozhovoru nezapojí. Samotné autorství proto ještě nezaručuje porozumění ani respektování pravidla.

Nemusíme také vyvěsit všechny pravidla pastelky najednou.

Hotová sada neznamená, že musíme první den představit všechna pravidla, přečíst jejich názvy a zaplnit jimi celou nástěnku. Můžeme začít jedinou pastelkou, třeba pravidlem Naslouchám ostatním, a s dětmi hledat odpovědi na konkrétní otázky.

  • Jak poznáme, že nám někdo opravdu naslouchá?
  • Musíme se na mluvčího stále dívat?
  • Co uděláme, když nám uteče pozornost?
  • Jak nasloucháme při práci ve dvojici?
  • A co když s druhým člověkem nesouhlasíme?

Děti mohou situace předvádět, hledat příklady, upozorňovat na nejasnosti a popisovat, co jim pomáhá. Nemusely pravidlo samy vymyslet, ale začínají mu rozumět a vztahovat ho ke svým zkušenostem.

Později můžeme přidat druhou pastelku, například Čekám, až přijdu na řadu, a znovu zkoumat, co pravidlo znamená při rozhovoru, při hře, ve frontě nebo při společném používání pomůcek. Postupně se můžeme dostat k celé sadě. Ne proto, že ji musíme co nejrychleji vystavit, ale protože jednotlivá pravidla přirozeně vstupují do života třídy.

Pravidla lze během roku také obměňovat.

Na začátku školního roku může být důležité Mám připravené pomůcky a Uklízím po sobě. Při skupinové práci se mohou více hodit pravidla Naslouchám ostatním, Pomáhám ostatním a Respektuji druhé. Když děti začínají pracovat samostatně, můžeme zvýraznit Soustředím se na práci, Požádám o pomoc a Snažím se. Pokud ve třídě řešíme konflikt, může dostat prostor Chovám se laskavě nebo Napravuji své chyby. Jednu pastelku můžeme umístit doprostřed nástěnky jako téma týdne, jinou na čas odložit a k některé se vrátit podle aktuální situace. Pravidla tak nejsou nehybnou dekorací, ale pomůckou, která reaguje na skutečné potřeby dětí a třídy.

Nestačí si však pravidlo pouze přečíst. Věta Respektuji druhé zní dobře, pro dítě ale může být příliš obecná.

  • Co znamená respektovat člověka, se kterým nesouhlasím?
  • Jak se zachovám, když se někdo splete?
  • Co udělám, když mi spolužák vezme věc?
  • Mohu se zlobit a přesto se chovat s respektem?

Také Napravuji své chyby neznamená pouze rychle říct „promiň“. Někdy je třeba něco opravit, uklidit, vrátit nebo se domluvit, co příště uděláme jinak.

Proto se k pravidlům potřebujeme vracet v konkrétních situacích. Můžeme se ptát: „Která pastelka nám teď může pomoci? Co toto pravidlo znamená právě v této situaci? Jak můžeme chybu napravit? Co potřebuješ, abys to příště zvládl lépe?“ Pravidlo pak neslouží jako výčitka ani nálepka. Stává se společným jazykem, který pomáhá dětem zorientovat se a hledat řešení.

Děti přitom nemusí pravidla samy vymyslet, aby měly hlas.

Mohou říct, jak hotovému pravidlu rozumějí, hledat příklady a protipříklady, navrhovat, co jim pomůže, nebo upozornit, že je nějaká formulace nejasná či že se pravidlo v určité situaci těžko dodržuje. To je skutečná spoluúčast. Nejde o to přesvědčit děti, že samy vytvořily něco, co měl učitel dávno připravené. Jde o to umožnit jim pravidlo pochopit, diskutovat o něm a postupně se učit používat ho v každodenním životě.

Pravidla nezačnou fungovat sama.

Ani pravidla vytvořená dětmi, ani hotové kartičky, ani krásná nástěnka samy o sobě nezmění chování. Stejně snadno se může stát dekorací plakát, který děti společně namalovaly, i sada, kterou učitel vytiskl a zalaminoval. Rozdíl vzniká až tím, co přijde potom. Pravidla potřebujeme vysvětlovat, ukazovat, nacvičovat a připomínat. Potřebujeme se k nim vracet v běžných situacích a podle potřeb třídy je obměňovat.

Nezáleží tedy především na tom, kdo pravidlo vymyslel. Záleží na tom, zda mu děti rozumějí, mohou o něm mluvit a zda s ním učitel skutečně pracuje. Pastelky s pravidly mohou být hotovou pomůckou. Neměly by však představovat hotovou práci. Ta začíná teprve ve chvíli, kdy první pastelku společně vezmeme do ruky.

Největší mýtus výzdoby třídy?

Věra GOŠOVÁ

učitelka, speciální pedagožka - logopedka a specialistka na tvorbu výukových materiálů. Ve své práci hledá praktické a srozumitelné způsoby, jak dětem usnadnit učení, komunikaci i každodenní fungování ve třídě. Zaměřuje se na materiály, které jsou přehledné, použitelné v praxi a respektují rozdílné potřeby dětí.

 

Uložit
Uložit