Protože „Pšššt!“ není výuková metoda
Znáte to. Zadáte práci ve dvojicích, děti se pustí do úkolu a třída začne příjemně bzučet. Přesně tak má aktivní výuka vypadat. Jenže o pár minut později už jedna dvojice překřikuje druhou, od zadní lavice je slyšet rozhovor, který by bez problémů sledovali i na chodbě, a vy poněkolikáté připomínáte: „Trochu tišeji. Nemusíte na sebe křičet. Děti, ztišíme se.“ A pak přichází drobný pedagogický paradox – abyste dětem vysvětlili, že jsou příliš hlasité, musíte je sami překřičet.
Právě tady může být obyčejný vizuální hlukoměr překvapivě užitečným pomocníkem. Ne proto, že bychom chtěli ze třídy vytvořit knihovnu, ve které je slyšet spadnout gumu na zem, ale proto, že dětem dává mnohem konkrétnější informaci než stále opakované „Buďte tišeji“.
Co vlastně znamená „mluv potichu“?
Pro dospělého je to možná jasný pokyn. Pro dítě už o něco méně. Jak moc potichu? Mám šeptat? Můžu normálně mluvit s kamarádem? Smí mě slyšet děti u vedlejšího stolu? A když pracujeme ve skupině, můžeme být hlasitější? Právě to je jeden z problémů běžných slovních pokynů. „Tiše“, „trochu hlasitěji“ nebo „ne tak nahlas“ jsou relativní pojmy a každý si pod nimi může představit něco trochu jiného.
Vizuální hlukoměr převádí tyto neurčité pokyny do konkrétních komunikačních situací. Stupeň 0 znamená ticho a žádné mluvení, stupeň 1 šepot, při kterém mě slyší jen člověk těsně vedle mě, stupeň 2 běžný rozhovor s partnerem, stupeň 3 diskuzi ve skupině a stupeň 4 prezentaci, při které mě má slyšet celá třída. Stupeň 5 pak představuje hluk – situaci, kdy je člověk slyšet přes současné mluvení ostatních.
Najednou tedy nemusíte říkat: „Buďte trochu tišší.“ Můžete jednoduše připomenout: „Pracujeme na dvojce. Slyšet vás má váš partner.“ A to už je informace, podle které se dítě skutečně dokáže řídit.
Hlukoměr převádí neurčité „mluvte tišeji“ na konkrétní otázku: Kdo mě má právě slyšet?
Hlukoměr není strážce ticha
Je důležité říct jednu věc: cílem hlukoměru rozhodně není naučit děti, že správná třída je tichá třída. Ve škole se přece potřebujeme bavit, diskutovat, ptát se, spolupracovat, prezentovat a domlouvat se ve dvojicích i ve skupinách. Hluk sám o sobě tedy není problém. Problém nastává ve chvíli, kdy hlasitost neodpovídá tomu, co právě děláme.
Při samostatné práci potřebujeme jiný režim než při skupinové aktivitě. Když spolu mluví dva spolužáci, nepotřebuje jejich rozhovor slyšet celá třída. Při prezentaci je naopak žádoucí, aby mluvčího slyšel každý. Hlukoměr proto není pomůcka k umlčování dětí. Je to spíš mapa toho, jaký způsob komunikace v danou chvíli potřebujeme.
A právě tím se mění i způsob, jakým děti pravidlo vnímají. Nejde už jen o „Paní učitelka chce, abychom byli zticha“, ale o mnohem logičtější: „Teď pracujeme ve dvojici, takže mě potřebuje slyšet můj partner.“ Pravidlo najednou dostává smysl.
Děti vidí, co se od nich očekává
Velkou výhodou vizuálních pravidel je jejich stálost. Slovní pokyn zazní – a zmizí. Hlukoměr zůstává. Dítě se tak může během práce samo podívat, co právě platí, a nemusí čekat, až ho učitel znovu upozorní, že mluví příliš hlasitě.
Právě tady se z obyčejné třídní výzdoby začíná stávat pomůcka pro samoregulaci. Dítě postupně nepřemýšlí jen způsobem „Paní učitelka říká, že mám být potichu“, ale může si samo vyhodnotit: „Jsme na dvojce. Má mě slyšet můj partner. Slyší mě půlka třídy? Tak asi potřebuji hlas trochu stáhnout.“
To je podstatný rozdíl. Cílem totiž není, aby hlasitost dětí celý den reguloval dospělý. Cílem je, aby část této kontroly postupně převzaly samotné děti. Učí se vnímat svůj hlas, prostředí kolem sebe i ostatní spolužáky a přizpůsobovat svůj projev konkrétní situaci.
Vizuální opora navíc pomáhá i dětem, které slovní instrukci snadno přeslechnou nebo potřebují mít pravidlo stále před očima. Jedno dítě zachytí pokyn okamžitě, druhé je zabrané do úkolu, třetí právě přemýšlí nad řešením a další potřebuje informaci nejen slyšet, ale také vidět. Hlukoměr zůstává k dispozici i poté, co učitel domluví, a dítě se k němu může kdykoli vrátit.
Učitel nemusí celý den fungovat jako regulátor hlasitosti
„Tišeji.“ „Děti, ztište se.“ „Nemusíte tak křičet.“ Když podobný pokyn zazní během jedné hodiny podesáté, začne se postupně měnit v součást zvukového pozadí třídy. Děti ho sice slyší, ale přestávají mu věnovat skutečnou pozornost. Pro učitele je navíc neustálé regulování hlasitosti únavné a zbytečně narušuje průběh práce.
Vizuální hlukoměr vytváří společný referenční bod. Místo dlouhého vysvětlování můžete ukázat na konkrétní stupeň, přesunout ukazatel nebo jednoduše říct: „Vracíme se na trojku.“ Děti už vědí, co to znamená. Čím déle systém používáte stejným způsobem, tím méně slov je k jeho připomenutí potřeba.
A mění se také tón celé situace. Je rozdíl mezi větou „Vy jste dnes zase hrozně hluční!“ a větou „Pracujeme na stupni 2. Slyšet vás má váš partner.“ První hodnotí děti, druhá jim dává konkrétní informaci, co mají změnit. Pravidlo tak není osobním soubojem mezi učitelem a třídou, ale předem známou dohodou, která platí pro všechny.
Nejlepší je nastavit hlasitost ještě předtím, než začne být hlučno
Často začneme hlasitost řešit až ve chvíli, kdy už problém vznikl. Třída je hlučná, učitel zasáhne a snaží se ji znovu ztišit. Mnohem jednodušší je ale nastavit očekávání ještě před zahájením činnosti. Před skupinovou prací můžete například říct: „Teď budeme pracovat ve skupinkách. Nastavujeme trojku – diskuzi. To znamená, že vás mají dobře slyšet lidé ve vaší skupině, ale nepotřebuje vás slyšet skupina na druhé straně třídy.“
Děti tak nezačínají aktivitu bez hranic, které budeme teprve později pracně hledat. Vědí předem, co se očekává, a hlukoměr jim tuto dohodu během práce připomíná.
Velmi dobře funguje i při hodinách, ve kterých se způsob práce několikrát mění. Děti mohou nejprve samostatně číst zadání, potom jej konzultovat ve dvojici, pokračovat skupinovou prací a nakonec prezentovat výsledky před třídou. S každou změnou činnosti se může změnit také stupeň hlukoměru: 0 → 2 → 3 → 4. Děti se tím mimo jiné učí, že změna aktivity často znamená také změnu způsobu komunikace.
Hlukoměr může být přirozenou součástí prostředí třídy. Důležité je, aby byl dobře viditelný a děti přesně věděly, co jednotlivé stupně znamenají.
Chcete hlukoměr posunout ještě o level výš? Rozsviťte ho!
A teď přichází jedna jednoduchá vychytávka, která může z vizuální pomůcky udělat opravdu výrazný orientační bod ve třídě. K jednotlivým stupňům hlukoměru můžete přidat malá bezdrátová LED světýlka a rozsvítit vždy právě tu úroveň, která aktuálně platí.
Při práci ve dvojici svítí 2 – Rozhovor, při skupinové práci 3 – Diskuze a při prezentaci 4 – Prezentace. Děti tak nemusí hledat, kam se posunula ručička nebo která kartička je právě označená. Aktuální režim vidí na první pohled.
A přiznejme si – možnost něco rozsvítit má u dětí přece jen trochu větší kouzlo než poosmé vyslechnout „Děti, trochu se ztišíme“. Světelný prvek navíc umožňuje udělat z nastavení hlukoměru malý třídní rituál. Při změně činnosti se můžete zeptat: „Teď budeme pracovat ve skupinách. Co potřebujeme nastavit?“ Děti určují správný stupeň a některé z nich ho může rozsvítit.
Klidně můžete zavést i službu hlukoměru. Dítě pak není jen pasivním příjemcem pravidla, ale musí přemýšlet, jaká aktivita právě probíhá, kdo má mluvčího slyšet a jak tomu odpovídá hlasitost. Z obyčejného „nesmíme být hluční“ se postupně stává mnohem smysluplnější práce s komunikační situací.
Rozsvícený stupeň okamžitě ukazuje, jaký způsob komunikace právě platí. Světýlko hluk neměří – pouze výrazně označuje domluvenou úroveň.
K hlukoměru můžete využít například malá bezdrátová LED světýlka, která se jednoduše připevní k jednotlivým stupňům. Tady najdete jeden konkrétní tip na světýlka, která lze k hlukoměru využít.. Samozřejmě nemusíte použít právě tento typ – důležitý je princip jednoznačného zvýraznění právě platné úrovně.
Je jen dobré připomenout, že světýlko ani samotný hlukoměr neměří skutečnou hlasitost v decibelech a nereagují automaticky na hluk ve třídě. Ukazují domluvený způsob komunikace. Neříkají tedy „Ve třídě je právě příliš mnoho decibelů“, ale „Teď pracujeme tak, aby nás slyšel náš partner / naše skupina / celá třída“. A právě to z nich dělá pomůcku pro samoregulaci, nikoli měřicí přístroj.
Co když děti hlukoměr během práce přestanou sledovat?
I ta nejhezčí vizuální pomůcka má jednu slabinu – visí na zdi. Dítě, které právě nadšeně vysvětluje spolužákům svůj nápad, se na ni nemusí vůbec dívat. Proto je dobré hlukoměr spojit s jedním krátkým a stále stejným signálem. Může to být zvednutá ruka, jednoduché gesto dlaní směrem dolů, jedno tlesknutí, krátké zazvonění nebo věta: „Zkontrolujte hlukoměr.“
Signál má jediný úkol – získat na okamžik pozornost. Samotný hlukoměr pak dětem řekne, co mají změnit. Učitel tedy nemusí hlasitost překřikovat další hlasitostí.
Stejně tak není potřeba zastavit celou třídu kvůli jedné hlučné dvojici nebo skupince. Pokud pět skupin pracuje v pohodě a šestá právě pořádá malou tiskovou konferenci, můžete jednoduše přijít k ní, ukázat na odpovídající stupeň nebo kartu a připomenout: „Pracujete na dvojce. Slyšet vás má váš partner.“ Ostatní děti přitom mohou bez přerušení pokračovat v práci.
Hlukoměr je potřeba děti nejprve naučit používat
Samotné vytištění pomůcky samozřejmě nezpůsobí, že se z hlučné třídy přes noc stane dokonale sehraný orchestr. Jednotlivé stupně je potřeba dětem představit a ideálně je také společně vyzkoušet. Jak zní šepot? Jak hlasitě mluvíme, když nás má slyšet pouze partner? Jak se změní hlas, když chceme mluvit k celé skupině? A jaký hlas potřebujeme při prezentaci před třídou?
Děti si tak nespojí číslo pouze s barvou nebo názvem, ale s konkrétní zkušeností. Čím lépe význam jednotlivých úrovní pochopí na začátku, tím méně bude potřeba systém později vysvětlovat.
Zvláštní pozornost si zaslouží stupeň 5 – Hluk. Ve většině běžných výukových situací nepůjde o režim, který bychom chtěli nastavovat jako žádoucí pracovní hlasitost. Může ale velmi dobře ukázat hranici, kdy už se lidé navzájem překřikují a hlas jednotlivce musí soupeřit s hlasy ostatních. I díky tomu děti lépe pochopí celou škálu od úplného ticha až po situaci, kdy už komunikace přestává být příjemná a přehledná.
Není cílem mít celý den jedničku
Úspěchem není třída, která šest hodin šeptá. Úspěchem je třída, která postupně dokáže rozpoznat, že při jedné aktivitě potřebuje mlčet, při jiné mluvit pouze s partnerem, při další diskutovat ve skupině a při prezentaci naopak použít hlas tak, aby jí rozuměla celá třída.
To už není jen práce s hlukem. Je to učení dětí, že způsob komunikace přizpůsobujeme situaci, prostoru a lidem kolem sebe. Děti přitom trénují sebeovládání, všímavost k ostatním i schopnost upravovat vlastní projev podle toho, komu je určený.
Vizuální hlukoměr samozřejmě nevyřeší všechny situace ve třídě. Nenahradí dobře nastavená pravidla ani práci učitele s kolektivem. Může ale velmi jednoduše zviditelnit něco, co jinak zůstává neviditelné. Místo neurčitého „mluvte přiměřeně“ nabídne dětem konkrétní očekávání. Místo opakovaného napomínání vytvoří společný bod, ke kterému se může učitel i dítě kdykoli vrátit. A místo toho, aby veškerá odpovědnost za hlasitost ležela na učiteli, pomáhá dětem postupně převzít část kontroly nad vlastním hlasem.
Na první pohled je to vlastně jen několik barevných stupňů na zdi. V praxi ale mohou znamenat méně překřikování, méně připomínání, jasnější pravidla a děti, které lépe vědí, jak hlasitě právě potřebují mluvit. A když se k tomu ještě správný stupeň rozsvítí, máte pravidlo, které děti nejen znají, ale také ho opravdu vidí.
https://www.logosik.cz/logosik-pdf/vyzdoba-do-tridy-pastel-pop-hlukomer/